Název | Zátiší |
---|---|
Název v originálu | Nature morte |
Datování | 1918 |
Provenience | Zakoupeno 1993 od Antikvy, s. r. o. |
Způsob nabytí | Nákup |
Inventární číslo | P 8690 |
Katalogové číslo | 90 |
Tematický celek | Francouzské sochařství 19. a 20. století |
Sbírka | Sbírka moderního umění |
Druh uměleckého díla | socha |
Značeno | JL |
Rozměry |
výška 69 cm / šířka 55 cm
|
Materiál | |
Technika | |
Literatura |
Zátiší se u moderních umělců stalo oborem, na kterém prověřovali formální možnosti. Pod vlivem Picassa a Braquea byla započata proměna uměleckého stylu směrem ke kubismu, který rozvíjel na Cézannově základu možnosti vícepohledových znázornění zachycených v jeden okamžik. Analytické zkoumání percepce se také přesunulo do sochařství. Především v letech 1918–1919 Lipchitz zpracoval několik basreliéfů s námětem zátiší s hudebními nástroji. Důležitým médiem tvůrčího procesu se mu v tomto období staly přípravné kresby, v nichž se soustředil na konceptualizaci tvaru. Zátiší ze sbírky Národní galerie umělec pojal jako plastickou konstrukci, ztvárněnou hlubokými zářezy v mělkém prostoru – jakoby s malířským citem. K takovému znázornění dal podnět Picasso, který v letech 1913–1914 dospěl za hranici malířství, když z obrazu Zátiší vystavěl basreliéf s malířskými aspekty.Picassovo reliéfní zátiší ukazuje na slohotvorné splynutí plastiky a malířství, což se stalo inspirací pro Archipenka, Laurense a později i pro Lipchitze. Výtvarný kritik a teoretik Karel Teige popsal tento vývojový proces jako vznik tzv. skulpturální malby, která přinesla odstranění deformace a temnosvitu. Akviziční plány Národní galerie ze šedesátých let počítaly s doplněním tzv. francouzského souboru o vedoucí osobnosti předválečné a poválečné sochařské scény (Laurens, Archipenko, Lipchitz, Raymond Duchamp-Villon). Z díla Jacquese Lipchitze bylo ovšem pořízeno pouze bronzové Zátiší z roku 1918, reflektující kubistickou tvorbu Pabla Picassa i Juana Grise, které vzniklo v bronzové edici o sedmi kusech. Jeho výběr navázal na jednu z prvních reprodukcí Lipchitzova díla v Revolučním sborníku Devětsil (1922). Na stránkách vydání se tehdy objevilo podobné zátiší s hudebním nástrojem z pařížské sbírky. Ostřeji řezané a do prostoru více vystupující reliéfy stejného námětu se také nacházejí ve sbírkách Yale University a The Museum of Fine Arts v Houstonu.
Martina Bezoušková 2022