Zátiší

(22. 8. 1891 – 26. 5. 1973)
Název Zátiší
Název v originálu Nature morte
Datování 1918
Provenience Zakoupeno 1993 od Antikvy, s. r. o.
Způsob nabytí Nákup
Inventární číslo P 8690
Katalogové číslo 90
Tematický celek Francouzské sochařství 19. a 20. století
Sbírka Sbírka moderního umění
Druh uměleckého díla socha
Značeno JL
Rozměry
výška 69 cm / šířka 55 cm
Materiál
Technika
Literatura
  • Uhrová-Müllerová-Vlček 2003
    Olga Uhrová – Katarína Müllerová – Tomáš Vlček (eds.), Francouzské umění 19. a 20. století, Národní galerie v Praze, Praha 2003.
  • Volavková-Skořepová 1971, s. 186–189, 194–196
    Zdenka Volavková-Skořepová, Myšlenky moderních sochařů, Obelisk, Praha 1971.
  • Černík 1922, s. 62
    Artuš Černík, Ruská výtvarná práce, Revoluční sborník Devětsil, Večernice V. Vortel, Praha 1922, s. 51–68
  • Nebeský 1923–1924, s. 53
    Václav Nebeský, Základy moderního sochařství, Volné směry XXII, 1923–1924, s. 37–54.
  • Jacques Lipchitz 1958, č. kat. 29
    Jacques Lipchitz (kat. výst.), Stedelijk Museum, Amsterdam 1958.
  • Wilkinson 1996, sv. I, č. kat. 80
    Alan G. Wilkinson, Sculpture of Jacques Lipchitz: A Catalogue Raisonne: The Paris Years, sv. I, Thames & Hudson, New York 1996
  • George 1923–1924, s. 56–59
    Waldemar George, Několik stránek moderního sochařství ve Francii, Volné směry XXII, 1923–1924, s. 54–65.

Zátiší se u moderních umělců stalo oborem, na kterém prověřovali formální možnosti. Pod vlivem Picassa a Braquea byla započata proměna uměleckého stylu směrem ke kubismu, který rozvíjel na Cézannově základu možnosti vícepohledových znázornění zachycených v jeden okamžik. Analytické zkoumání percepce se také přesunulo do sochařství. Především v letech 1918–1919 Lipchitz zpracoval několik basreliéfů s námětem zátiší s hudebními nástroji. Důležitým médiem tvůrčího procesu se mu v tomto období staly přípravné kresby, v nichž se soustředil na konceptualizaci tvaru. Zátiší ze sbírky Národní galerie umělec pojal jako plastickou konstrukci, ztvárněnou hlubokými zářezy v mělkém prostoru – jakoby s malířským citem. K takovému znázornění dal podnět Picasso, který v letech 1913–1914 dospěl za hranici malířství, když z obrazu Zátiší vystavěl basreliéf s malířskými aspekty.Picassovo reliéfní zátiší ukazuje na slohotvorné splynutí plastiky a malířství, což se stalo inspirací pro Archipenka, Laurense a později i pro Lipchitze. Výtvarný kritik a teoretik Karel Teige popsal tento vývojový proces jako vznik tzv. skulpturální malby, která přinesla odstranění deformace a temnosvitu. Akviziční plány Národní galerie ze šedesátých let počítaly s doplněním tzv. francouzského souboru o vedoucí osobnosti předválečné a poválečné sochařské scény (Laurens, Archipenko, Lipchitz, Raymond Duchamp-Villon). Z díla Jacquese Lipchitze bylo ovšem pořízeno pouze bronzové Zátiší z roku 1918, reflektující kubistickou tvorbu Pabla Picassa i Juana Grise, které vzniklo v bronzové edici o sedmi kusech. Jeho výběr navázal na jednu z prvních reprodukcí Lipchitzova díla v Revolučním sborníku Devětsil (1922). Na stránkách vydání se tehdy objevilo podobné zátiší s hudebním nástrojem z pařížské sbírky. Ostřeji řezané a do prostoru více vystupující reliéfy stejného námětu se také nacházejí ve sbírkách Yale University a The Museum of Fine Arts v Houstonu.

Martina Bezoušková 2022