Francouzské sochařství 19. a 20. století
V průběhu 19. století se sochařství stávalo stále žádanější uměleckou disciplínou i sběratelskou komoditou. Přispělo k tomu především měnící se společensko-kulturní prostředí. Mladá generace se programově postavila proti převládajícímu historismu a pro svou tvorbu hledala nová ideová východiska. Oporu v dalším vývoji sochaři nalezli ve Francii, zemi, jejíž kulturní tradice představovala obdivovaný příklad uměleckého vyjádření. S tím souvisela také častější prezentace plastik francouzské provenience na našem území. Ojedinělá díla francouzských akademiků zastoupená na výstavách Krasoumné jednoty vystřídala po přelomu století orientace na modernistické autory. Spolek výtvarných umělců Mánes uspořádal monografické výstavy Augusta Rodina (1902) a Émila-Antoina Bourdella (1909) v Praze, což sice oslovilo umělce a soukromé sběratele, ale nepřineslo francouzské plastice docenění širší veřejností. Zlomovým momentem se pro zhodnocení zahraniční plastiky stal až rok 1935, kdy v Praze proběhla výstava Francouzské moderní sochařství. Její exponátový výběr představil českým divákům chronologický přehled autorů včetně soudobého díla Henriho Laurense, Jacquese Lipchitze a Ossipa Zadkina. Zmíněná událost tímto nastavila nový trend, kdy se k francouzskému sochařství začali přiřazovat i umělci jiných národností. V návaznosti na kulturně-historický kontext je soubor francouzského sochařství prezentován v této databázi včetně osobností, které se ve Francii umělecky naturalizovaly a po první světové válce zaujaly přední místa ve vývoji evropské plastiky.