Vidění sv. Luitgardy

Brilantní zlacená řezba byla objevena Dr. Hugem Tomanem a zakoupena od Pauliny Maruškové v Týnském dvoře v Praze v listopadu 1880. Zachycuje mystickou vizi sv. Luitgardy, slepé flámské benediktinky a cisterciačky, která podle legendy opětovně zakoušela sladkost vycházející z rány v boku ukřižovaného Krista. Skupina byla jako dílo Braunovo publikována Tomanem ještě v roce nálezu a později vystavena na Národopisné výstavě v Praze (1895). Připsání Braunovi podrobněji zdůvodnil Václav Vilém Štech, později však o něm vyslovil pochybnosti, stejně jako Emanuel Poche, Vojtěch Volavka i Jaromír Neumann, zejména s odkazem na rozdílné detaily a jemnější modelaci. Nejistota ohledně prvotního účelu nabízeného díla je zřetelně patrná také ze zápisu z jednání příslušné nákupní komise z října 1959 (Štech, Neumann, Novotný). Naopak Oldřichu J. Blažíčkovi připadaly tyto pochyby neopodstatněné; podle jeho setrvalého názoru nešlo v tomto případě o prvotní sochařskou skicu, nýbrž o modello podrobněji vypracované k informaci objednavatele. Minuciózní zpracování detailů a exkluzivní charakter bohatě zlacené řezby ovšem tomuto hodnocení brání. Dokonalé řezbářské vypracování a výtvarná dovršenost zároveň vylučují možnost, že by se jednalo o bozzetto (Neumann). Zřetelně patrné drobné diference, odlišující tuto galerijní dřevořezbu jak od finálního mosteckého sousoší, tak také od dochované hliněné skici (Ötz, Turmmuseum, sbírka Hanse Jägera), však současně ukazují, že musela vzniknout teprve po dokončení kamenné statue, tedy někdy po roce 1710. Stojí tedy jako vynikající miniatura na samém počátku řezbářské linie Braunova díla. Otázka, zda se jedná o modelletto, autorskou repliku, riccordo či redukci, nebyla však s konečnou platností rozhodnuta doposud. Za současného stavu poznání se zdá nejpřijatelnějším vysvětlením hypotéza považující naši drobnou skupinu z výtvarného hlediska za dovršené dílo, za jakousi „variaci na dané téma“ (Kořán 1999; Šiklová 2015), která mohla vzniknout dodatečně, snad jako osobní dar pražského umělce Eugenu Tyttlovi, opatovi kláštera cisterciáků v Plasech, z vděčnosti za první velkou objednávku v Čechách, která Brauna okamžitě proslavila. Na takovýto prvotní účel se zdají ukazovat slohové vlastnosti, zřejmá odlišnost proporcí, nápadně preciózní charakter i nákladná povrchová úprava excelentní řezby. Architektonicky utvářený sokl je zřejmou replikou kamenného soklu skupiny z Karlova mostu, navrženého buď architektem Františkem Maxmiliánem Kaňkou (Štech, Wirth), anebo Janem Blažejem Santinim (Horyna, Neumann). Moderní restaurování řezby ukázalo, že sokl byl vyzlacen na podkladu červeného polimentu, přičemž většina jeho architektury byla opatřena lesklým zlacením, zatímco jeho středová zrcadla zlacením matným. Naopak podkladem matného zlacení vlastní figurální skupiny je olejová vrstva žlutavého tónu. Restaurátorská zpráva v této souvislosti upozornila na skutečnost, že zlacení na poliment, užité v těsném sousedství zlacení na mixtion, nebylo jinak běžně užívanou technologií.

Tomáš Hladík 2021