Sedící

Alexander Archipenko
(30. 5. 1887 – 25. 2. 1964)
Název Sedící
Název v originálu Torse de femme
Datování 1921 – 1922
Provenience Vystaveno na výstavě Archipenka (Praha 1923, Devětsil)?. Sbírka Společnosti přátel Moderní galerie. Získáno 1938 do správy Moderní galerie. V roce 1961 převedeno do trvalé správy NG.
Způsob nabytí převod
Inventární číslo P 4256
Katalogové číslo 88
Tematický celek Francouzské sochařství 19. a 20. století
Sbírka Sbírka moderního umění
Druh uměleckého díla socha
Značeno Archipenko
Rozměry
výška 45 cm
Materiál
Literatura
  • Archipenko 1960, s. 60
    Alexander Archipenko, Archipenko, Fifty Creative Years 1908–1958, Tekhne, New York 1960
  • Barth 1997
    Anette Barth, Alexander Archipenkos plastisches Œuvre, P. Lang, Frankfurt am Main – New York 1997
  • Honty-Mašín 1958
    Tibor Honty – Jiří Mašín, Francouzské sochařství ze sbírek Národní galerie, Národní galerie v Praze, Praha 1958.
  • Hartmann-Procházka 1966, č. kat. 19
    Petr Hartmann – Václav Procházka, Francouzské sochařství ze sbírek Národní galerie (kat. výst.), Národní galerie v Praze, Praha 1966.
  • Macková 1966, č. kat. 1
    Olga Macková, Sbírka francouzského umění, Národní galerie v Praze, Praha 1966.
  • Macková-Štech 1962, s. XVII
    Sbírka francouzského umění: Národní galerie v Praze (kat. exp.), Národní galerie v Praze, Praha 1962.
  • Uhrová-Müllerová-Vlček 2003 2003, s. 9, 93
    Olga Uhrová – Katarína Müllerová – Tomáš Vlček (eds.), Francouzské umění 19. a 20. století, Národní galerie v Praze, Praha 2003.
  • Masaryková 1947, č. kat. 53
    Anna Masaryková, Sbírka moderního umění Národní galerie v Praze (kat. výst.), Národní galerie v Praze, Praha 1947.
  • Budak–Pejčochová 2016, č. kat. 117
    Adam Budak – Michaela Pejčochová (eds.), Velkorysost. Umění obdarovat, kat. výst., Národní galerie v Praze, Praha 2016
  • Černík 1922, s. 59–62
    Artuš Černík, Ruská výtvarná práce, Revoluční sborník Devětsil, Večernice V. Vortel, Praha 1922, s. 51–68
  • Hildebrandt 1923, č. kat. 27
    H. Hildebrandt, Alexander Archipenko, Ukrainske Slowo, Berlin-Schöneberg 1923.
  • Teige 1923, s. 17
    Karel Teige, Archipenko, Devětsil, Praha 1923.
  • Teige 1923, n. pag.
    Karel Teige, Archipenko, Devětsil, Praha 1923.
  • Moholy-Nagy 1946
    László Moholy-Nagy, Vision in Motion, Sage Publications, Chicago 1946.
  • Karshan 1969, repr. č. 29
    Donald H. Karshan (ed.), Archipenko, International Visionary, Smithsonian Institution, Milano 1969.
  • Karshan 1985, č. kat. 42, 71, s. 58, 59, 114
    Donald H. Karshan, Archipenko, Sculpture, Drawings and Prints, 1908–1963, Centre College – Indiana University Press, Kentucky 1985.
  • Heilmann – Schmoll Eisenwerth 1986
    Helga Schmoll gennant Eisenwerth – Angela Heilmann, Alexander Archipenko: Alexander Archipenkos Erbe. Werke von 1908 bis 1963 aus dem testamentarischen Vermächtnis, Krüger 1986
  • Synʻko 2001, č. kat. 60, s. 118–120
    Oleksandra Synʻko, Новоторства Архипенка [Innovations of Archipenko], Tov "Audi", Kyiv 2001.
  • Melcher 2008, s. 110–111
    Ralph Melcher (Ed.), Alexander Archipenko: Retrospektive (kat. výst.), Hirmer Verlag, s. l. 2008.
  • Wiese 1923, sv. II, č. kat. 130, s. 258, 259
    Erich Wiese, Alexander Archipenko, Klinkhardt & Biermann, Leipzig 1923

Kořeny figurálního znázornění se v pojetí Archipenka obracely k archaickému Řecku i staroegyptským a africký předobrazům. ,,Žena je mu výhradným, ale bohatým repertoárem, v němž sochař posunul poučení z tanagerských sošek do oblých, splývavých tvarů,“ napsal Karel Teige v jedné z prvních sochařových monografií. (Teige 1923, s. 10) Archipenko byl zpočátku vizuálně uchvácen tvorbou Augusta Rodina, ale na rozdíl od něj pracoval se zkratkami plastických tvarů, které jsou finesovány obrysovou linkou. Stylový posun se v Archipenkově tvorbě odehrál po setkání s kubisty, s nimiž sochař před rokem 1910 vystavoval na Podzimním salonu a na Salonu nezávislých. Začal aplikovat kubistické principy, nepřestal se však zajímat o objemy a světelné reflexe na povrchu hmoty, jak dokazuje i plastika Sedící. Zjednodušené geometrické objemy ženského těla se doplňují se splývajícími liniemi fyziognomických rysů. Ty byly teoretikem Karlem Teigem označeny ,,hravými arabeskami kubistické chuti“ a elegantním způsobem povrch díla zjemňují a zaoblují. (Teige 1923, s. 11) V roce 1922 Archipenko představil dílo v sádře na výstavách v Berlíně, Mannheimu a Frankfurtu, ale zároveň se objevily i první reprodukce mramorové verze. V roce 1923 organizoval Devětsil pražskou výstavu Archipenkova díla, kde se mramor taktéž objevil (č. kat. 19).

Martina Bezoušková 2022