Herakles

Bourdelle začal na konceptu ikonického Lučištníka pracovat již v roce 1905, kdy probíhalo pózování s modelem – atletem André Doyenem-Parigotem. V červenci 1906 sochař oznámil, že ,,malá verze díla je hotova a očekává svůj osud“. Bourdellovo ztvárnění ovšem dosáhlo obdivované grandióznosti až velkou verzí Hérakla (původně vytvořenou na žádost sběratele Gabriela Thomase, ředitele Théâtre du Musée Grévin). Nadživotní model byl v roce 1910 představen na pařížském Salonu. Kritik Charles Estienne tehdy napsal, že socha Hérakla se stala nejdůležitější, nejodvážnější a nejlépe zapamatovatelnou sochou salónních přehlídek za poslední roky. Hodnocení odkazovalo především k fyziognomické nadsázce, která nahradila rodinovský naturalismus. Deformace lučištníkova těla se slučovala s Bourdellovou teorií, že formu díla je možné tvarově měnit a zdůrazňovat některé její části, pokud je žádoucí diváka zaujmout výrazem.Z archivních dokumentů vyplývá, že v pořadí třetí bronzový odlitek směřoval do Prahy. Exempláře vytvořené před rokem 1924 byly odlity z původního sádrového modelu, dokončeného v roce 1909, zatímco odlitky z pozdější doby vznikly podle druhé sádry. V pozdější sérii zůstal mužský akt totožný, na skále ovšem přibyly dva basreliéfy a podstavec byl ozdoben vroubkovaným vlysem. První verze, někdy též nazývána jako ,,Velká studie“, je dekorována malými metopami s náměty Hérakla a kentaura Pholuse či Hérakla přivazujícího si své sandály. Pozdější série je značena inskripcí Antoine Bourdelle sculp. 1909 a je dekorována reliéfy znázorňujícími boj s lernskou hydrou a zabití nemejského lva, jako je tomu i v případě pražského díla.

Martina Bezoušková 2022