Sfinx

Koncept díla Sfinx svým pojetím ženy coby záhadného mytického stvoření navázal na éru symbolismu před rokem 1900. Její obličej se zavřenýma očima vychází z motivu šesti ženských podob (Six visages de femmes), které Bourdelle představil na Salonu v roce 1896. Především jedna z tváří, reprodukovaná v Gazette des Beaux-Arts, se vyznačuje nápadnými analogiemi s pozdějším dílem Le Sfinx. Líbezná tvář ženy se zavřenýma očima, jejíž vlasy jsou upraveny úhledným způsobem, je umístěna před dekorativním antikizujícím orámováním, jehož roztřepené konce se zalamují do tvaru mušle. Dekorativní ztvárnění stejné ženy Bourdelle vystavil u příležitosti Světové výstavy v roce 1900 pod názvem LʼAphrodite (mramor). Théodore Haviland vzor převzal a se sběratelských úspěchem produkoval v biskvitu. Plastika Sfinx vzbudila po svém vystavení na Salonu 1907 rozpačité reakce. Kritikům vadil především přežitý návrat k enigmatickému a metafyzickému zamýšlení se nad životem. Ztělesnění záhadné femme fatale se nachází v kontrastu s pozdějšími díly, v nichž sochař ženský element spíše heroizoval. V dílech Pénelopé, Odpočívající sochařka, Vznešené břímě a dalších ji znázornil jako symbol věrnosti, plodnosti či oslňující smyslnosti. Existuje dále maska, která je studií k této plastice studií a rodinovským způsobem zvýrazňuje disproporční pojetí základních prvků. Sádrový exemplář díla Sfinx z Národní galerie patřil původně do sbírky Spolku Mánes, který Bourdellovi organizoval monografickou výstavu v roce 1909. Dílo bylo prezentováno na výstavě Francouzské umění XIX. a XX. století (1923) a v roce 1983 hospodářskou smlouvou o převodu národního majetku převedeno ze Svazu českých výtvarných umělců do trvalé správy NG. Z tohoto titulu se práce také objevila na výstavě Z nových zisků v Městské knihovně (1988), kde byly veřejnosti prezentovány nedávné přírůstky.

Martina Bezoušková 2022