Název Vkládání kasule na svatého Ildefonsa
Místo vzniku Španělsko – Valladolid
Datování konec 16. století nebo počátek 17. století
Provenience sbírka Franze Ringhoffera (1864–1940), před 1940
Původní umístění zámek Kamenice u Strančic
Způsob nabytí získáno v roce 1945
Inventární číslo P 5741
Předchozí inventární čísla DP 790, Z 272
Katalogové číslo 40
Tematický celek Španělské malířství a sochařství 13.-19. století
Sbírka Sbírka starého umění
Druh uměleckého díla socha
Přípis

Na zadní straně reliéfu nahoře je papírový štítek s textem: „Bundes Denkmaamt, Wien“.

Rozměry
výška 130 cm / šířka 80 cm / Hloubka 16 cm
Materiál
Technika
Literatura
  • ŠTĚPÁNEK 1976
    Pavel Štěpánek, Španělská plastika v Národní galerii v Praze, Umění XXIV, 1976, s. 256–273.
  • ŠTĚPÁNEK–VLK 1978
    Pavel Štěpánek, Miloslav Vlk (eds.), Sbírky starého umění 15.–19. stol., Privodce a seznam exponáti, Zámek v Nelahozevsi, Praha 1978.
  • ŠTĚPÁNEK 1984−1985
    Pavel Štěpánek, Španělské umění 14.–16. století z československých sbírek, kat. výst., Středočeská galerie, Praha 1984−1985.
  • ŠTĚPÁNEK 1997
    Pavel Štěpánek, Španělské umělecké řemeslo 1550–1650. Výběr z českých sbírek, Uměleckoprůmyslové museum v Praze, Praha 1997.
  • ŠTĚPÁNEK 2019, s. 115–116
    Spanish Painting and Sculpture from the 13th to the 19th Century, Illustrated Summary Catalogue, Prague 2019.
Prameny
  • RINGHOFFER SEZNAM 1945
    Seznam um. děl získaných ze sbírky franze Ringhoffera ze zámku Kamenice u Strančic (19. května 1945). [ANG, fond NG 1945−1958, Zajišťování uměleckých předmětů, zámek Kamenice u Strančic, group 251/30]

Vkládání kasule na svatého Ildefonsa, toledského arcibiskupa a opata v Algalii doby vizigótské (zemřel 667), je běžné a oblíbené téma ve španělském umění 16. století, především v Kastilii, jelikož je světec patronem Toleda. Sv. Ildefons, který je počítán mezi čtyři nejvýznamnější španělské církevní doktory (sv. Leandr, Isidor, Evžen a Ildefons), proslul úctou k Panně Marii, a proto jej podle legendy P. Maria odměnila tím, že mu sama vložila na bedra kněžskou kasuli. Pražská kompozice je přesným zmenšením velkého reliéfu ze sbírky katalánského sochaře Frederica Marése (1893–1991). Tento reliéf (uložený v Museu Marés v Barceloně pod. inv. č. MFM 1187), zachovává stejné pojetí objemů i detailů jako pražská verze. Je datován, do 17. století, skladba záhybů a statické pojetí svědčí však pro konec 16. století. Není dílem katalánského řezbáře, ale sochaře z oblasti Valladolidu, tedy starokastilského území, Adriána Álvareze či jeho okruhu. Bohužel neexistuje monografie, o kterou by se mohla opřít pevná atribuce. Pražský reliéf je vysoký a masivní, řezaný ze silného kusu dřeva. Těla hlavních postav přecházejí do volné plastiky. Stěna usiluje o iluzi prostorové hloubky, čemuž napomáhá hlubokým reliéfem okna, ale současně se zdá, že se řezbář o převod prostorových vztahů do řeči reliéfu ani nesnažil: např. cihly (kvádry) zdi naznačuje jen graficky (proškrabáváním), takže vystupuje zlatá kresba. Záhybový systém není jednotný. Střídány jsou hluboké a dlouhé záhyby s krátkými a mělkými. Jak ikonografie, tak technika estofada jsou ryze španělské. Používání baldachýnu je nejčastější u navarských romanistů, stejně jako perspektivní řešení oken a průhledů v pozadí, počínaje druhou polovinou 16. století. Podobně mohutné nepravidelné rámování s ubíhající horní lištou vlevo vzhůru spatřujeme v navarském romanistickém umění (Juan de Berrueta, oltář kostela sv. Pedro el Viejo v Huesce). Protože však nelze ztotožnit styl pražského reliéfu, navíc ne zcela nejkvalitnějšího, se žádnou určitou prací, je nutno omezit se na připsání španělskému mistru druhé poloviny l6. století, ev. počátku 17. století. Pro tuto dataci svědčí statičnost kompozice s určitými archaizujícími prvky, baldachýn pak na pokročilejší dobu.

Martina Jandlová (Štěpánek 2019 – kráceno) 2020