Pavučiny

Spisovatel Ludvík Kundera označil dílo Josefa Istlera za umění, které civilizaci neoslavuje, ale odhaluje její smutnou a melancholickou stránku. Istler studoval soukromě v Jugoslávii. Po návratu do Prahy v roce 1941 jej navštívila v ateliéru malířka Toyen s teoretikem a umělcem Karlem Teigem. Toto setkání pak ovlivnilo jeho budoucí směřování. Jeho sympatie k českým surrealistům se promítla i do jeho působení ve Skupině Ra. Skupina se přihlásila k lyrickým hodnotám v rozvrácené době, umělci tak často své romantické imaginace lásky a naděje vyjadřovali velmi expresivní formou. Istler vstoupil na uměleckou scénu za protektorátu a jeho dílo si i v pozdějších letech uchovalo velmi chmurnou atmosféru doby. Obrazy prostupují fantomy, ostré skály a umírající příroda. V letech 1944 a 1945 pracoval na cyklech Pavučin a Bažin. Rozvíjí v nich abstrakce, které jsou oproti námětům předchozí generace surrealistů dekadentnější. Všeobecný rozklad, ruiny i lidské přízraky vypovídají o odlidštění světa. Podobně jako umělcům ve Skupině 42 bylo Istlerovi vlastní hledání místa člověka ve světě, který mu připadal cizí a pro život nepřátelský. Řada jeho děl z této doby se sama ocitla doslova v ruinách, a to během náletu na Prahu v únoru 1945, kdy jedna z bomb zasáhla i jeho byt v Resslově ulici.

Eva Skopalová 2023