Nalezení Mojžíše

Dosud anonymní malba inv. č. O 1685, o jejíž provenienci před rokem 1939 (respektive před rokem 1931, kdy byla, dle záznamu na zadní straně plátna, restaurována v Praze) nic nevíme, je dílem, v němž se snoubí francouzská a benátská tradice zobrazování námětu o nalezení Mojžíše Faraonovou dcerou [Ex 2,1–10]. Malba z NGP je ovlivněna vizualitou implementovanou do francouzského umění velmi pravděpodobně výše naznačenou benátsko-pařížskou cestou. Malíř pražského obrazu eklekticky kombinoval jednotlivé motivy i jejich ustálená spojení (faraonova dcera s klidným gestem souhlasí s tím, že bude povolána kojná, služebník zastiňuje faraonovu dceru slunečníkem, žena drží malého Mojžíše v náručí, skupinu doprovází páže se psem), srov. Sebastiano Ricci, Nalezení Mojžíše, 1727 (Torino, Palazzo Reale nebo obraz z Royal Collection in London). Rozdílné názory odborníků na atribuci obrazu inv. č. O 1685 (Jean-Pierre Cuzin: Jacques Dumont le Romain; Yohan Rimaud a Chantal Maduit: Franҫois Lemoyne –okruh / žák; Franҫois Marandet: Noël-Nicolas Coypel ve spolupráci s Jacquesem Dumont) se odvíjejí od určité nevyrovnanosti malířského rukopisu: skvělá modelace některých figur, např. dívky s malým Mojžíšem nebo pážete, je v rozporu se zvládnutím ostatních figur, v jejichž případě navíc snímky rentgenu i infračervené reflektografie naznačují opakované změny provázející hledání výsledného tvaru figur i celé kompozice. Právě výše zmiňovaný eklektismus díla i malířské a typologické pojetí jednotlivých postav, jejich kostýmů, šatů a účesů, též malířské zpracování draperií, jejich barevnost i volná a jemná modelace nejvýrazněji odkazují k tvorbě Noëla-Nicolase Coypela, syna malíře Noëla Coypela (1628–1707). Tento malíř nepodnikl studijní cestu do Itálie, formovala jej však umělecká díla přístupná v Paříži: ve tvářích ženských figur nalezneme ohlas díla Guida Reniho (1575–1642) i Corregia (1489–1534). Na obraze z NGP nalezneme celou řadu shod s dílem Noëla-Nicolase Coypela: ať už jde o celkové uspořádání nekomplikované kompozice, nebo její barevnost: barevné přechody inkarnátů od bílé a růžové po modrou, v draperiích od okrové a červené k oranžové nebo paralely v jednotlivých typech figur, které jsou natolik markantní, že činí atribuci díla tomuto malíři za možnou i přes výše popisovanou, ne zcela vyrovnanou kvalitu malby, ta nakonec provází též některá další prokazatelně Coypelova (výše uvedená) díla, srov. např. Venuše a její družina (Sotheby՚s New York, January 29, 2015; Delaplanche 2004, s. 85, č. k. P 12, s. 231, č. k. P 33) nebo Portrét dámy jako Amphitrite (Christie՚s London, 4. 12. 2012). Zajímavé srovnání nalezneme též v Coypelově kompozici (jež se v 1961 nacházela v soukromé sbírce v Hamburku a byla připisována původně Jeanu-Franҫoisovi de Troy, [1679–1752]), kterou Franҫois Marandet připsal právě tomuto malíři a datoval do doby ca 1730 (Marandet 2003a, s. 45–51) a k níž přiřadil též kresbu z École nationale supérieure des beaux-arts in Paris (inv. č. PM 1078), do té doby atribuovanou Claudu Gillotovi (Marandet 2003b, s. 164): rozvržení kompozice s břehem a rákosím, obeliskem, za nímž vyrůstá jako na obraze z NGP palma, způsob zřasené draperie v Mojžíšově koši, mraky na obloze. Vznik malby by pak mohl předcházet (opět výše uvedené) podstatně energičtější kompozici shodného námětu z německé soukromé sbírky, tedy kolem 1730.

Martina Jandlová Sošková 2023