Nechte maličkých ke mně přijít

Námětem obrazu se zabývala poměrně obsáhlá literatura, zaměřená na reformační tematiku v díle Cranacha a jeho okruhu (Christine Ozarowska Kibish, Lucas Cranach’s Christ Blessing the Children. A Problem of Lutheran Iconography. The Art Bulletin 37, 1955, s. 196–203; Ch. Seebaß, in: Gerhard Bott (ed.), [kat. výst.] Martin Luther und die Reformation in Deutschland. Germanisches National Museum, Nürnberg. Frankfurt am Main 1983, s. 269–270). V deskovém malířství předreformační doby se s jeho zobrazením nesetkáváme; Krista žehnajícího dětem lze dle Ozarowske Kibish sporadicky najít ve středověkých iluminovaných rukopisech z 11.–14. století. Velké rozšíření tohoto námětu během krátké doby se dává do souvislostí s polemikou Martina Luthera a jeho stoupenců s novokřtěnci (anabaptisty), kteří odmítali křest dětí. Luther proti názorům anabaptistů vystoupil vícekrát, mimo jiné v letech 1522, 1537–1538. Zobrazení Krista jako přítele dětí se zároveň dotýká dalšího aspektu luteránského učení: zdůraznění role rodiny a Lutherovo odmítání celibátu. Mnohé z dochovaných exemplářů Nechte maličkých ke mně přijít pochází právě z doby kolem 1537–1538. I když obraz popisuje výjev z Nového zákona, o kterém se mluví v Matoušově (19, 13–15), Markově (10, 13–16) a Lukášově (18, 15–17) evangeliu, jsou všechny dochované exempláře opatřeny citáty pouze z Marka: buď citují verš 13, anebo jako v našem případě uvádějí verš následující. Kristus na naší scéně žehná dětem, bezprostředně se obrací pouze k těm nejmenším, které přinášejí matky. Vzadu s nelibostí přihlíží několik apoštolů, mezi kterými vyniká Petr. Mezi deskovými malbami s vyobrazením tohoto námětu se priorita dávala obrazu z Naumburgu, z kostela sv. Václava (Max J. Friedländer – Jakob Rosenberg, The Paintings of Lucas Cranach. New York 1978, s. 112, č. 217, či recentně Ingrid Schulze, Lucas Cranach d. J. und die protestantische Bildkunst in Sachsen und Thüringen. Frömmigkeit, Theologie, Fürstenreformation. Bucha bei Jena 2004, s. 26–29), jenž podle staršího bádání vznikl roku 1529, podle některých novějších názorů však dnes nečitelné datum bylo 1539 (Brinkmann 2005, s. 228). Dle Friedländera a Rosenberga pražská verze patří do skupiny osmi maleb, z nichž prvenství připadá vyobrazení z hamburské Kunsthalle (signovaný a datovaný 1538, dřevo, 83,5 × 121 cm; Friedländer– Rosenberg 1978, s. 141, č. 362). Jak Friedländer a Rosenberg, tak i Ozarowska Kibish (Ozarowska Kibish 1955, s. 198) uvažují u pražské práce o autorství Lucase Cranacha ml. Od ostatních verzí se zjevně liší: zaujme především dekorativností, drobnopisnou malbou a poněkud potlačenou prostorovou perspektivou, jež se projevuje aditivním řazením figur. Nejvíce pozornosti však vzbuzuje postava samotného Krista – oproti jemně, detailně propracované a dosti velké hlavě má nápadně subtilní tělo a krátké ruce. Jeho drobnější tělesná stavba zároveň může souviset se záměrným připodobněním vzhledu Krista dětem. Rovněž u některých dalších postav místy vládne patrná nejistota ve zvládnutí pohybů a správných tělesných proporcí. Tyto výtvarné nedostatky lze podle našeho soudu přičíst účasti více dílenských spolupracovníků, přičemž lze důvodně uvažovat i o zmíněném podílu Lucase Cranacha mladšího. Také je možné tyto nesrovnalosti vysvětlit redukcí rozměrů pražské práce oproti většině dalších exemplářů zhotovených v malbě, při které se všichni aktéři děje museli vtěsnat na menší plochu.

Olga Kotková 2007